Sláva Černý

Když jsem dospěl, chtěl jsem mít vztah, ve kterém by nám bylo hezky. Milý a laskavý vztah jako v romantických filmech.

Můj první vztah skončil, protože jsem se rozhodl jet studovat do USA a ona nechtěla odjet se mnou.

V­ USA jsem potkal americkou studentku, se kterou jsme se chtěli vzít v Las Vegas (jak romantické, že?). Zažívali jsme spolu nádherné chvilky, až na to, že... jsme se velmi často hádali a nerozuměli si. A nebylo to jazykovou bariérou. Na konci školního roku jsem se musel vrátit do Čech. Rozešli jsme se.

Potom jsem vystřídal několik desítek žen. Když se na to dívám zpětně, všechny vztahy měly něco společného...

Utíkal jsem od jedné ženě ke druhé. Nerozuměli jsme si. Hádali jsme se. Lhali si. Podváděli se. Často jsem se těm holkám vůbec neozýval… Nevěděl jsem, jak se k nim chovat a jaká je vlastně moje role. Šlo mi v podstatě „jen o to jedno“. Byl jsem z toho zmatený.

U nás v rodině jsem viděl vzor taťky, který věnoval svůj život tomu, aby nás finančně zabezpečil. Makal fakt tvrdě, za což si ho ohromě vážím. Jezdil kamionem nejdřív po Sovětském svazu a potom, po přestěhování do Čech, po celé ČR a Německu a velmi často nebyl doma.

Co mi však chybělo, bylo vidět vzor, jak to může doma trvale fungovat v pohodě, aby všichni byli radostní.

Moje mamka byla starostlivá a pečlivá, za což si jí vážím. Naši si bohužel často nerozuměli (dokonce se dvakrát vzali a pokaždé se rozvedli) a o problémech se doma skoro vůbec nemluvilo. Většinou se vše zametlo pod koberec a neřešilo...

Až později jsem pochopil, že každý máme svůj příběh a moji rodiče dělali vše, jak nejlépe v té době mohli. Díky nim jsem mnohé o životě pochopil a jsem za to velmi rád.

Impuls ke změně jsem dostal jednoho večera, kdy mě tehdejší přítelkyně vybídla k navštívení školení Milana Studničky u nás na ČVUT. Jak se mi otevřely oči! Došlo mi velké množství souvislostí, proč mi vztahy nefungovaly. A já chtěl vědět víc!

Spřátelili jsme se a on mě seznámil se svým taťkou, který se již několik let věnoval studiu všemožných historických textů o mužích, ženách a rozdílné výchově chlapců a dívek.

Když jsem si s začal povídat s taťkou Milana Studničky, tak mi po chvilce řekl: „Vždyť ty se bojíš žen a vůbec jim nerozumíš!”

Mně se protočily panenky, protože jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Začal jsem s ním okamžitě bojovat a bránit svoji čest.

„Přeci já, student ČVUT ze Strojní fakulty (pořád nám na fakultě říkali, jaká je to prestiž studovat tuto školu), který umí 4 světové jazyky, já se přece nebojím žen!“ namlouval jsem si.

On se jen pousmál a pokračoval: „Proč před ženami utíkáš? Proč si necháš srát na hlavu od svojí mámy, když s tebou jedná jak s nesvéprávným člověkem?“

„Proč jí neřekneš, že se ti nelíbí, jak ti pořád připomíná, jak se máš střihat, jak se máš oblékat, co máš a nemáš v životě dělat? Kolik je ti let, abys tohle poslouchal?“ Neměl jsem slov a musel uznat, že má pravdu. 

Začal jsem nad tím přemýšlet a spřádat plány, jak se přestat bát.

Faktem je, že jsem se opravdu bál. Hluboko uvnitř jsem to tušil, ale bál se jen si s tou myšlenkou zahrát. Všechny ty situace, kdy jsem měl „ocas mezi nohama“, kdy jsem tušil, že bych se měl ozvat, ale přesto všechno jsem raději „držel hubu“.

Navenek jsem mnohdy působil takovým přátelským dojmem, jako extrovert, který se může s kýmkoliv kdekoliv dát do řeči a skamarádit...

Uvnitř mě se skrývalo velké množství strachů, limitujících přesvědčení a skoro nulové sebevědomí. Zvykl jsem si machrovat, ukazovat se, povyšovat se a prezentovat se lepším, než jsem ve skutečnosti byl.

Byl jsem navyklý podvádět. Ve škole, v práci i ve vztazích. Hledal jsem zkratky a nedokázal chápat, že práce se nedá „ochcat“. A přitom všem jsem si myslel, jak ideální člověk jsem.

I přesto všechno mi Milďa a jeho taťka ohromně pomáhali. Stále jsme si povídali o tom, jaké jsou role muže nebo ženy ve vztahu. Povídali jsme si o životě, životní logice a všemožných souvislostech. Například co vedlo ke zlomu ve společnosti, že dnešní svět je takový, jaký je. Nebo jak pomoci ženám a dětem (je to nedílná součást pochopení sebe sama).

S Milanem a jeho taťkou jsme si povídali, proč jsou evoluční principy stejně dané, jako to, že 1+1=2. Například v mužích je evolučně daná rivalita a v ženách je přirozeně daná spolupráce.

Protože mě tato témata zajímala a dávala mi smysl, chtěl jsem se jim věnovat abych porozuměl sám sobě. Snažil jsem se dodržovat nějaké principy, ale vůbec mi to nešlo. Moje rozhodnutí měla obvykle trvanlivost prošlého mléka.

Neuměl jsem překonat sám sebe, svoji zbabělost, svou pohodlnost.

Skoro každý den jsem s něčím začínal, chtěl naráz měnit úplně vše. Při prvním nezdaru jsem většinou ihned skončil a nebyl schopen vytrvat. Prostě jsem se na to vykašlal…

Takto se to táhlo několik let a já si čím dál víc nevěděl rady. Pořád jsem ze svých neúspěchů někoho obviňoval, soudil a cítil se mnohdy jako oběť. Už jsem prostě nevěděl kudy kam.

Nebavil mě život. Už mě nebavilo se dál přetvařovat, že všechno je „oukej“ a v pohodě a přitom být rozbitý uvnitř. Nechtěl jsem dělat machra.

Oba Milďové mě podporovali, jak mohli. Už několik let mi říkali: „Pochlap se, zamakej na sobě.“ Ačkoliv jsem věděl, co mám dělat, na všechno jsem kašlal, pořád hledal nějaké zkratky.

Postupně mi ale došlo, že svým negativním přístupem k životu ubližuju nejen sobě, ale také lidem ve svém okolí. Věděl jsem, že mě mají rádi a já je (i sebe) stále dokola zklamávám.

Jednoho dne jsem se postavil na váhu a ta ukazovala děsivých 122,8 kg. Je to nejvíc, co jsem kdy měl. Jednoduše jsem zajídal své nespokojenosti a životní selhání. Byl jsem tlustý, nespokojený a nešťastný. Když jsem to počítal, tak jsem měsíčně utratil cca třetinu výplaty za jídlo. Já sám. Pohled do zrcadla mě děsil, nemohl jsem se na sebe dívat.

Byl jsem již několik let bez stálé přítelkyně, protože jsem se nemohl sebrat k tomu, abych nějakou ženu oslovil. Navíc jsem se styděl před ženou svléknout...

V tuto chvíli proti mě stála moje vlastní hlava a obrovská hora strachů (ačkoliv to tak na první pohled nevypadalo), nesmyslných přesvědčení a nepohodlí vlastní minulosti. 

To pověstné „bouchnutí do stolu“, to rázné chlapské „A DOST“ mě naplnilo obrovskou energií.

Konečně jsem se pevně rozhodl a nebylo cesty zpět.

Jak to pokračovalo dál? Dal jsem se dohromady s Moničkou, kterou jsem znal od roku 2005. Sranda je, že tehdy jsem měl strach ji pozvat na druhé rande (měl jsem strach z odmítnutí, protože se mi moc líbila a já si vůbec nevěřil).

Ona se mezitím provdala, přivedla na svět dvě nádherné holčičky a odešla s nimi z naprosto nefunkčního manželství.

Dneska pro ni vytvářím „přístav bezpečí“, kdy mi věří a hlavně mě uznává jako muže. Společně s jejími holčičkami vytváříme doma trvalou pohodu a radost ze života. Budujeme rodinu. 

Přestal jsem se vzdávat a naopak jsem pochopil, že je třeba vydržet u svých rozhodnutí. Život často přináší velmi složité situace, ale je třeba hledat řešení a hlavně nejen mluvit, ale i konat a dotahovat věci do konce.

Máme v projektu Restart muže mraky chlapů, kteří potřebuji psychicky zesílit a být oporami pro sebe, své ženy a děti. Vnímám, že my muži potřebujeme se hodně naučit, abychom byli muži, o které se ženy mohou opřít a uznávat je. Poté může v každé rodině nastat trvalá pohoda, radost a klid, po kterých tak často bažíme, ale mnohdy nevíme, jak na to.

Bohužel jsme svědky krize mužství a já chci pomoci mužům, aby se pochlapili. Aby dosáhli toho, že rozumí sami sobě a své roli. Že rozumí ženám (je to jednodušší, než si mnoho mužů myslí) a aby pochopili rozdílnou výchovu chlapečků a holčiček.

Díky svému příběhu a příběhům dalších mužů jsem si uvědomil, že nejsem jediný, kdo zažíval podobné situace. Zjistil jsem, že mohu pomoci ostatním chlapům k tomu, aby doma měli radost a pohodu s ženou a dětmi. Svými programy mohu pomoci k tomu, aby byli sami se sebou v pohodě.