Sláva Černý

Po základce jsem studoval strojní průmyslovku v Teplicích a zároveň hrál závodně fotbal za FK Teplice. Fotbal jsem miloval, ale když jsem nastoupil na ČVUT, rozhodl jsem se jít jinou cestou.

Na vysoké škole jsem měl možnost poznat svět – rok jsem studoval v USA na Union College a další rok ve Španělsku na Universitat Politècnica de València v rámci programu Erasmus.

Prošel jsem změnou, která mi zachránila život, vztah i směr.

Dnes žiju s milující ženou Moničkou a třemi dcerami v rodině plné pohody. Spoluvytvářím projekt Restart muže a pomáhám chlapům postavit se sami za sebe. Předávám to, co žiju. Bez zkratek. Bez keců. S odvahou.

Nabyté poznatky, postřehy i strategie předávám dál. Učím chlapy to, co sám žiju – ne jen z teorie, ale z vlastní praxe.

Tento vztah skončil ve chvíli, kdy jsem se rozhodl odjet studovat do USA – a ona nechtěla jet se mnou.

V USA jsem poznal americkou studentku. V jednu chvíli jsme to dotáhli až k nápadu vzít se v Las Vegas – zní to romanticky, že?

Jenže realita byla jiná. Často jsme se hádali, nerozuměli jsme si. A nebylo to jazykem.
Když jsem se měl po roce vrátit zpět do Čech, rozešli jsme se.

A pak to začalo: vystřídal jsem desítky žen.

Šlo mi v podstatě „jen o to jedno“. A byl jsem z toho sám pěkně zmatený.

Beznaděj. Rozbitý sen o rodině.

Měl jsem pocit, jako bych se snažil dojít pěšky do města, které neznám, nemám mapu, jsem slepý a hluchý.

A přitom jsem ubližoval. Hlavně ženám. A ani jsem to nevěděl.

Moje mamka byla starostlivá a pečlivá, za což si jí vážím. Naši si bohužel často nerozuměli (dokonce se dvakrát vzali a pokaždé se rozvedli) a o problémech se doma skoro vůbec nemluvilo. Většinou se vše zametlo pod koberec a neřešilo…

Až později jsem pochopil, že každý máme svůj příběh a moji rodiče dělali vše, jak nejlépe v té době mohli. Díky nim jsem mnohé o životě pochopil a jsem za to velmi rád.

Naštvalo mě to. Bránil jsem se. Ale věděl jsem, že má pravdu.

Začal jsem chápat, že se roky utíkám, bojím, vyhýbám. Od žen. Od konfliktů. Od života.

Tihle dva muži mě vzali pod svá křídla a otevřeli mi oči.
Ukázali mi, co to znamená být mužem.

A jak velkou roli hrají mužské vzory – které mi do té doby zoufale chyběly.

Začal jsem nad tím vším přemýšlet. A spřádat plány, jak se přestat bát.
Protože pravda je, že jsem se bál. Hodně.

Tušil jsem to už dávno, jen jsem si to nedovolil připustit. V každé situaci, kdy jsem měl „ocas mezi nohama“, kdy jsem se měl ozvat – jsem místo toho raději „držel hubu“.

Navenek jsem možná působil jako přátelský extrovert, který se s každým rád baví.
Ale uvnitř jsem byl plný nejistoty, strachu a vnitřního chaosu.

Nedocházelo mi, že některé věci se prostě „ochcat“ nedají. A přitom jsem si myslel, jak ideální muž jsem.

Přesto všechno jsem měl v té době obrovské štěstí.
Milďa a jeho taťka mi nesmírně pomáhali.
Strávili jsme spolu stovky hodin. Povídali jsme si o tom, jaké jsou role muže a ženy ve vztahu. O životě. O souvislostech. Fascinovalo mě, jak hluboký rozhled mají.

Mluvili jsme třeba o tom, co se stalo se světem – co vedlo k tomu, že společnost dnes vypadá tak, jak vypadá.
A hlavně: jak můžeme pomoct ženám a dětem.
Protože to je, jak jsem později pochopil, neoddělitelná součást mužské cesty.

Skoro každý den jsem s něčím začínal. Chtěl jsem změnit úplně všechno. Ale při prvním nezdaru jsem to vzdal. Vykašlal jsem se na to a cítil se zaseknutý.

Táhlo se to roky. A já byl čím dál bezradnější. V psychologii na to existuje pojem – naučená bezmocnost. To jsem byl přesně já. Věděl jsem, co mám dělat. Ale nedělal jsem to. Pořád jsem soudil druhé, obviňoval je a litoval se.

Jednoho dne jsem se postavil na váhu. 122,8 kg. Nejvíc, co jsem kdy měl. Zajídal jsem svoji nespokojenost a životní selhání. Byl jsem tlustý, nespokojený, nešťastný. A když jsem to spočítal, utratil jsem měsíčně skoro třetinu výplaty jen za jídlo.

Pohled do zrcadla mě děsil. Nedokázal jsem se na sebe podívat.

Snažil jsem se žít s jednou ženou, ale nebyl jsem schopen komunikovat. Bál jsem se jejích emocí a reakcí. Styděl jsem se před jakoukoliv ženou svléknout.

V poslední chvíli mi došlo, že by to bylo srabáctví. A hlavně – že bych nejvíc ublížil těm, kteří mě měli rádi. Rodičům, přátelům. Lidem, kteří se mě snažili roky podpořit. Nechtěl jsem, aby celý život nesli to stigma: „Jejich syn a kamarád spáchal sebevraždu.“

Byl to obrovsky silný impuls. Uvědomil jsem si, že už mě nebaví obviňovat všechny kolem (hlavně ženy) za moje životní selhání. Konečně mi došlo, že musím začít u sebe.
Nečekat na „až“. Nehledat viníky.

Najednou jsem měl v sobě spoustu energie. Rozhodl jsem se. Začínám u sebe. U svého myšlení. U svého přístupu. A tentokrát už nebylo cesty zpět.

A pak přišel další zlom.
Znovu jsem se potkal s Moničkou.

Znal jsem ji už od roku 2005. Dokonce jsem ji tehdy pozval na první rande. Jenže pak jsem měl takový strach z odmítnutí, že na druhé jsem ji už nepozval. Moc se mi líbila a já si vůbec nevěřil.

Mezitím si prošla svým příběhem – provdala se, porodila dvě nádherné holčičky… a nakonec odešla z naprosto nefunkčního manželství.

Zranil jsem ji. Ublížil jí. A najednou jsem viděl, jaké následky má moje destruktivní chování, které jsem roky dělal jiným ženám.

Málem jsme se rozešli. A já si uvědomil, že stojím na křižovatce.

Musel jsem pohřbít toho „starého Slávu“ a nechat zrodit nového. Zařekl jsem se, že už nikdy nebudu lhát – ani sobě, ani druhým. Že pravda bude můj nový princip.

A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.

V červenci 2019 jsem si Moničku vzal. Jsem šťastný muž vedle radostné ženy. Její holčičky mě přijaly za svého a v říjnu 2022 se nám narodila dcerka Amálka.

Moničky si neskutečně vážím – za její laskavost, za to, jaká je k dětem, i za to, že spolupracujeme na rozvoji projektu Restart muže. Ukazujeme dalším chlapům a rodinám, že žít v radosti je možné.

Ukázal jsem cestu desítkám tisíců chlapů, že to jde dělat jinak. A že to stojí za to.

Samozřejmě někdy šlápnu vedle. Řeknu něco v emocích. Udělám chybu. Nejsem robot. Jsem jen člověk.

Ale právě tyhle momenty jsou příležitostí zastavit se a podívat se do zrcadla. Pochopit, co mě rozhodilo. A poučit se z toho. A tohle přesně učím chlapy – protože tenhle princip funguje.

Za ty roky jsem navíc pochopil, že život je vývoj. Učíme se za pochodu. A to mě na tom baví nejvíc.

Tento systém, který zachránil mě a moje manželství, teď předávám borcům v Klubu odvážných chlapů (KOCHu) a v mých mentoringových programech.
Jakmile ho chlapi pochopí (a není to žádná věda), dokážou se v něm jednoduše zorientovat a mít předvídatelné výsledky. 

Jsem kouč a mentor mužského osobního rozvoje.

Základy jsem získal od Milana Studničky staršího a psychologa Milana Studničky. Viděl jsem na sobě, jaké změny dokáže člověk udělat, i když si zpočátku vůbec nevěří. Vím, že principy, které učím, fungují – a proto je dnes sdílím s dalšími chlapy v naší komunitě.

Desítky hodin rozhovorů.
Stovky hodin sebereflexe.
Desítky tisíc chlapů, kteří prošli našimi programy a změnili své životy.

Když čtu jejich zpětné vazby, když vidím, že psychicky zesílili a mají vedle sebe milující ženy – je to pro mě jedna z nejsilnějších věcí v životě. A představuju si, co to znamená pro jejich děti, pro jejich ženy, pro atmosféru celé rodiny.

Učím se pořád. Vzdělávání je pro mě životní styl. Každý den si něco poslechnu nebo přečtu. Nakupuju nové kurzy. A doma máme obrovskou knihovnu, kterou neustále doplňuju.

Baví mě „šťourat se“ v sobě, hledat inspiraci zvenčí a přetvářet ji v konkrétní kroky v životě. Ne vždy všechno vyjde. Občas spadnu na hubu. Ale vím, že to je součást cesty.

Jedno z našich hesel v Restartu muže je: „Důvěřuj procesu.“ A já tím žiju.

Vím, jaké to je cítit se slabý, ztracený, bezradný. Stát nad propastí. Byl jsem tam.

Ale taky vím, že existuje cesta ven.
A že nemusíš začínat velkými gesty – stačí malý, ale rozhodný krok.

Pojď se vydat na tu cestu se mnou.

Pokud jsi dočetl až sem, možná tě něco z toho zasáhlo. Možná cítíš, že potřebuješ změnu.
Možná ti k tomu chybí jen jeden impuls.

Nemusíš čekat, až dojdeš na svoje Smíchovské nádraží.
Můžeš se rozhodnout teď.

První krok není o tom změnit svou ženu nebo okolnosti. Je o tom změnit sebe a svůj přístup.
A právě v tom ti ukážu cestu.

Tím impulsem můžeš být ty sám.
A já budu ten, kdo Tě na té cestě podpoří a ukáže Ti, kudy jít – aby ses stal chlapem, který má po svém boku milující ženu, pohodu doma a žije naplněný život.